Языковая политика

Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
„Přejete si?“
„Pivo,“ odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
„Hledám nocleh.“
„Nemám,“ zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. „Zeptejte se ve Starém Narakortu.“
„Radši bych zůstal tady.“
„Nemám,“ krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
„Zaplatím,“ pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.

A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
„Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku,“ zachraptěl poďobanec. „Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město.“
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád?
„Každej Riv je zloděj,“ pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. „Slyšíš, křiváku?“
„Neslyší. Asi má nasráno v uších,“ řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
„Zaplať a vypadni!“ zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
„Nejprv si dopiju pivo.“
„My ti pomůžem,“ zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi.  Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst.